Lidé si vás zapamatovali také díky vašim pověstným brýlím. Mnozí z nich vás dodnes znají jako „brejlatou“ Urbánkovou“. Jak vznikl tento přívlastek?

Ano. Brýle jsem začala nosit na představení v divadle Semafor. Tehdy pan Suchý na zkoušce Šesti žen Jindřicha VIII. říkal: „A prosím tě, proč ty ty brejle nenosíš taky během představení?“ No a já jsem mu na to odpověděla: „To přece nejde, jako zpěvačka nemůžu nosit brejle na představení.“ Ale on mi odporoval: „Vždyť oni ti ty brejle sluší. Uvědom si, že takhle zpíváš dobře, hlas máš dobrej, nejseš ošklivá, ale takových holek tady je hromady ... Ale která zpěvačka tady u nás zpívá v brejlích? Každej si tě bude pamatovat. Jo, tahle písnička, to zpívá ta brejlatá Urbánková.“ A měl absolutně pravdu. Vždycky to tak bylo.

Také si vás tak z dětství pamatuju ...

A navíc jsem tím ještě pomohla spoustě lidí. Když jsem jako zpěvačka vyšla s brýlemi na obrazovku nebo na jeviště, bylo to pak pro děti, které měly nosit brýle a styděly se za ně, mnohem jednodušší. Jejich maminka jim třeba řekla: „No podívej se, Aničko, Urbánková je zpěvačka a herečka a nosí klidně brejle na jevišti!“ Došlo to až tak daleko, že i ty děti, které brýle nosit nemusely, nutily svoje rodiče, aby jim je pořídili.

Kdy jste vlastně začala nosit brýle?

Když jsem byla malá holka a ještě jsem chodila na základku v Podkrkonoší. Protože jsem byla krátkozraká, sedávala jsem v prvních řadách. To bylo velmi nepříjemné, protože jsem nemohla jaksi používat nápovědy ostatních. Pak už to dál nešlo, takže jsem zkrátka musela k panu doktorovi. Dostala jsem takový ty kostěný brýle na pokladnu, byly hrozně ošklivé a já jsem si připadala strašně degradovaná. V té době už jsem totiž začala vnímat, že už jsou taky mužský a kluci a že by se mi docela možná mohli líbit, ale že já se jim s těmi brýlemi určitě líbit nebudu. Takže jsem brýle nosila jenom tehdy, když jsem šla do biografu. Tam jsem si je potajmu nasadila v lavici, až když se zhaslo a šly týdeníky. A jakmile biograf končil, už jsem zase brýle sundala, šoupla do taštičky a šla bez nich ven. Roztrušovalo se kvůli tomu o mně, že jsem nafoukaná, že nezdravím. Bylo to ale proto, že jsem ty lidi neviděla.

Jak vypadaly vaše první „divadelní“ brýle?

Moje první brýle vlastně vznikly v jedné optice v Jungmannově ulici, která byla tenkrát v Praze. Byl tam takový hrozně roztomilý pan optik, který hned věděl, o co jde. Řekla jsem mu, že jsem zpěvačka z divadla Semafor a že jsem krátkozraká, a že proto nechci ty malé brýle, které má tady na pokladně. Donesl mi takové krásné veliké, tmavohnědé, vyrobené z perleťové hmoty s tlustými krajnicemi za uši, podobné, jako se nosí dnes. No, moc mně slušely, musím říct. Dodnes je mám, ale jsou už hodně poničené.

Čím jste chtěla být jako dítě?

Zpívat, hrát divadlo, vystupovat. Je to asi poslání. Pokud si vzpomínám, tak jsem od raného dětství zpívala a hrála divadlo v Borovničce, kde se ochotničilo. Mé sestry a můj švagr tam hráli taky. Absolutně mě to dostalo. Tehdy nebyla televize, jen jednou za 14 dní k nám do vesnice jezdil biograf. Tam jsem si při pohledu na ty krásné hoolywoodské herce
a herečky říkala, že i když nebudu nikdy takhle krásná, zahrála bych to stejně dobře jako oni. Měla jsem prostě vysněnou vizi, že bych chtěla zpívat, tancovat a hrát.

Podle toho jste si tedy vybrala školu?

Chtěla jsem jít studovat na gymnázium, abych potom mohla jít na vysokou nebo na nějakou uměleckou školu. Po smrti otce jsme se ale přestěhovali do místa, kde pro mě nebylo na gymnáziu místo. Jediné místo, kde bych získala maturitu, byla Vyšší zdravotnická škola v Trutnově. Nechtěla jsem rok čekat na další studium a toto čekání vyplnit prací v nějaké fabrice, jak se tehdy muselo. Nemám nic proti rukodělné práci, měla jsem jenom o životě jinou představu. Tak jsem radši šla do té zdravotky. Věděla jsem, že po maturitě už můžu dělat ledasco. Když jsem potom dokončila vyšší zdravotnickou školu, dostala jsem umístěnku v Josefovské nemocnici na interně a potom na neurologii. Tam už jsem se začala rozkoukávat.

Sen se vám nakonec splnil ...

Chvíli to trvalo, ale splnil. Když mi bylo patnáct, šly jsme s kamarádkou ze školy za jednou vědmou ve vesnici. Přišly jsme k takové typické čarodějnici v domečku s doškovou střechou, na zádech měla kocoura, před sebou křišťálovou kouli a karty. Řekla mi, že povolání, které studuju, nikdy dělat nebudu, ale že budu dělat to, po čem toužím, že se dostanu do světa, že budu slavná a že mě lidi budou znát. Navíc dodala, že budu nejlepší, až budu starší. V těch patnácti letech jsem si to úplně neuměla představit, co tím myslí, dohlídla jsem tak maximálně do čtyřiceti. Nenapadlo by mě, že budu ještě v těhle letech výkonný umělec. Ale jsem za to moc vděčná a šťastná.

Dodnes jste aktivní a všechno zvládáte s úsměvem na tváři.

Upřímně řečeno, bolelo mě ledasco ... Bolela mě záda, občas mě bolí koleno nebo rameno. Myslím si ale, že člověka by něco bolet mělo, aby věděl, že žije. Až se jednou ráno probudí a nebude ho nic bolet, bude to znamenat, že už je to všecko vyřízené.

To asi nebudete jediná ...

Určitě. Kdybych se zeptala svých kolegů, jestli je bolí záda, když jezdí v autě, určitě by mi všichni dali za pravdu. Musím říct, že z mé profese neznám nikoho, kdo by z auta vystupoval jako Jůra. I mladší umělci po dlouhé době sezení v autě určitě přiznají, že se jim těžko vystupuje.

I přesto je radost dívat se na vás, když vystupujete. Jak to zvládáte?

Každý, kdo vstoupí na scénu jako výkonný umělec, najednou zapomene na všechno, co ho bolí. Je to skutečně zázračné místo. Mnozí herci vám potvrdí, že než jdou na scénu, tak doslova umírají, mají teplotu, bolí je v krku, záda a v momentě, kdy vyjdou na tu scénu, tak je všechny bolesti přejdou. To by skutečně musel přijít infarkt nebo mrtvice, která by toho člověka skolila. Když potom zase zajdete do šatny, všechny neduhy se vrátí. Člověk by měl asi na tom jevišti zůstat pořád, aby ho nic nebolelo. To by bylo ideální.

Dalo by se říct, že když jste na scéně, nemůže vás nic zlomit?

To bylo dříve. Když jsme hráli muzikál Romeo a Julie na Výstavišti v divadle Spirála, kde diváci seděli kolem dokola jeviště, které bylo uprostřed, odehrávaly se jednotlivé scény v různých patrech. Takže tam byla třeba scéna, ve které jsem nejdřív zpívala s Julií přímo dole a potom jsem musela během chvilky oběhnout celou spirálu, vyběhnout úplně nahoru a volat dolů: „Ach ty moje Julie, ty už toho nech a běž spát“. Pamatuju si, že tenkrát bylo takové strašné horko. Já jsem nahoru skoro nedoběhla, protože mně bylo tak strašně zle, že jsem si říkala, že je to můj konec. Za prvé mě strašlivě rozbolela záda, za druhé jsem nemohla vůbec dýchat. Uvažovala jsem nad tím, že vstoupím na scénu a řeknu, že Romeo a Julie končí, že nemůžu pokračovat. Nakonec jsem toto smrtelný nebezpečí překonala. Vstoupila jsem na tu scénu a odehrála jsem to, co jsem měla. Nikomu jsem nic neřekla, protože to stejně nemělo žádný smysl. Ale to dusno a bolavá záda mi tenkrát daly pěkně zabrat..

V současné době vás diváci mohou vidět v televizi, jak propagujete výrobky proti bolestem zad. V poslední době je tento trend velmi běžný a mnohé známé osobnosti spolupracují za patřičný obnos s velkými firmami. Jak je to u vás? Máte opravdu osobní zkušenost s Kosmodisk výrobky?

Už to budou dva roky, kdy jsem se s Kosmodiskem setkala poprvé. Tehdy za mnou přišla jedna dáma a nabídla mi, abych to vyzkoušela. Přiznám se, že jsem trošku alergická na reklamy. Nevěřím tomu, jak je všechno báječné a jak to všechno úžasně funguje. Nakonec jsem si ale řekla, že to vyzkouším. Tak jsem si drahouška Kosmodisk navlíkla a on mě během čtvrt hodiny zbavil problému, se kterým jsem bojovala celý život. Nechci říkat, že Kosmodisk odstraní všechny problémy, to v žádném případě. Konzultace s lékařem je určitě nutná. Kosmodisk vlastně jen záda masíruje. I tak na tom asi něco je. Musím to zaťukat, ale díky Kosmodiku se zatím udržuju ve výborné formě. Kosmodik mám v autě, oblékám si ho, i když jsem doma a jdu prát nebo žehlit. Když ho náhodou zapomenu a začnou mě záda bolet, hned pro něj běžím. Můžu se na něj naprosto spolehnout.

Znamená to tedy, že pokud byste nebyla o spolehlivosti výrobku plně přesvědčená, nikdy byste ho veřejně nepropagovala?

Ano. Kdyby mi Kosmodisk nepomohl, určitě bych do toho nešla. Nesnáším lež a podfuky. Reklamu na Kosmodisk bych nikdy nedělala, kdyby mi osobně nepomohl. Když mě záda přestala bolet, potkala jsem se svými kamarády, kteří studují teologickou fakultu a sedí pořád u knih. Jeden z nich mě o Kosmodisk dokonce požádal. Bolelo ho hrozně za krkem. Tak jsem se s ním o Kosmodisk podělila. Nechala jsem si pás na bedra a jemu jsem půjčila pás za krk. Pak mi volal, jak mu to pomohlo.

Přesvědčit diváka ale není jednoduché ...

Diváka je velmi těžké přesvědčit. Lidé často přepínají na úplně jiný kanál, jakmile v televizi běží nějaká reklama, kterou bytostně nesnáší. Také to tak dělám. Ráda bych ale pomohla lidem, které bolí záda. Pokud mi věří, doporučila bych jim, aby Kosmodisk vyzkoušeli. Pokud netrpí těžkými bolestmi zad, je to opravdu dobré řešení, kterým se vyhnou užívání léků. Teď mě asi nebudou mít rádi lékárníci, ale já jim posílám pusinku, já tam zase kupuju jiné věci. Kosmodisk lze navíc vrátit, když nefunguje, je to tak?

Zpátky k vašemu zpěvu – stále vás vystupování baví? I po těch letech? Neunavuje vás to už trošku?

Po těch mnoha desítkách let zpívání, si to už bez něj neumím představit. Samozřejmě byly chvíle v mém životě, kdy jsem se cítila takzvaně „vyslavovaná“, kdy jsem toho měla plné kecky a kdy jsem si říkala, že už v tom nechci dál pokračovat. Měla jsem i jedno období, kdy jsem opravdu přestala s upřímným pocitem, že už jsem stará a už to prostě nemám zapotřebí. Život mě však poučil, že to zapotřebí mám. Zpívání potřebuju nejen proto, že bych z důchodu asi nevyžila. Mám báječnou kapelu Bokomaru a lidi nás mají rádi, a to je úžasný pocit. Uvědomuju si, že mnoho lidí sedí v tomhle věku doma a dívá se jenom na televizi a třeba se trápí tím, že jsou sami. Ale já nejsem sama, mám kamarády, mám muziku, a to mi dává pocit štěstí. Jsem šťastná, že mi osud dopřál se v této společnosti ještě pohybovat.

Co vás dnes na zpívání a vystupování nejvíc baví?

To nejlepší na zpívání a na pohybování se po různých jevištích je kontakt s lidmi. Když se potkávám s lidmi na ulicích, je to něco jiného. To je přátelské popovídání, potřesení si rukou. Když se ale podívám do publika z jeviště, můžu se dívat lidem do očí a z těch očí a z výrazu jejich tváře pochopím a poznám, co si myslí. To, že můžu zpívat a hrát, je pro mě ten největší dar.